Takřka celou jednu stranu Valdštejnova náměstí zabírá reprezentativní zámek, jehož základem bylo sídlo Mikuláše Trčky z Lípy z počátku 16. století. V roce 1609 Zikmund Smiřický zahájil přestavbu pozdně gotického panského domu na renesanční zámek. V roce 1620 tady došlo k výbuchu a požáru.
Valdštejn si poprvé prohlédl Jičín asi začátkem března 1621, kdy byl vyslán na Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. 22. března 1621 mu dal císař do zástavy kumburské panství s Jičínem a část dalších statků Smiřických. V dubnu téhož roku byl jmenován poručníkem slabomyslného Jindřicha Jiřího Smiřického (Albrecht byl synem Markéty Smiřické). Když potom 5. června 1622 dostal v léno frýdlantské panství a další statky, začal cílevědomě budovat svůj stát s hlavním městem Jičínem. Zástavní držení se mu podařilo různými machinacemi legalizovat a 24. dubna 1623 tyto statky koupil. V roce 1623 začal těžce poškozený objekt zámku opravovat, neboť měl k městu osobní vztah. Valdštejnovu území se za třicetileté války říkalo Terra felix tj. Šťastná země - neplatili se zde daně a Valdštejn osobně dostatečně chránil toto území před drancováním během války.
Velkoryse přistoupil k celkové přestavbě venkovského města, aby zde vytvořil skutečně reprezentativní město, v němž chtěl mít správní a hospodářské úřady, sídlo své družiny, dokonce i biskupství a vyšší školy. Měl se tu scházet sněm frýdlantského vévodství, dostatečný prostor měl zůstat i pro řemeslnické dílny a další hospodářskou činnost. Proměnu města spojil s proměnou širokého okolí. K provedení svých záměrů se obklopil dobrými architekty a dalšími umělci (Marini, Spezza, Sebregondi, Pieroni). Poblíž Valdic byl vystavěn letohrádek Lodžie, čestný dvůr s hospodářskými stavbami, oborou a parkem Libosadem. Avšak Valdštejnova smrt v roce 1634 všechno ukončila.
Za počátek obce Valdice lze považovat 10. srpen 1627. V tento den byl Albrechtem z Valdštejna založen pod vrchem Zebínem kartouzský klášter sv. Brůny, zakladatele řádu Kartuziánů. Nechal jej vybudovat nejen na přání své prvé ženy Lukrécie, ale i ve snaze ovlivnit obyvatele Jičína a okolí, v němž bylo mnoho přívrženců Českobratrské církve. Bylo zde vystavěno asi 20 domků, ve kterých se usadili různí řemeslníci, kteří pracovali pro mnichy v kartuziánském klášteře. Klášteru daroval i zámek v Radimi se dvěma dvory, 12 vesnic, 3 mlýny, 4 rybníky a 4 lesy. Aby se mohli mniši věnovat své službě daleko bedlivěji, věnoval jim dále hrad Pecku s městem, dalších 11 vesnic, 4 dvory s rybníky a potoky, 5 mlýnů a 6 lesů.
Stavba kláštera (pro 12 mnichů, 1 převora a 1 prokurátora) byla dokončena v roce 1632. Téhož roku – 30. července 1632 byl položen základní kámen ke stavbě chrámu. Ten byl dostavěn v roce 1668. Jméno získala obec od blízko ležící obory podle německého „Wald“. Od kláštera získala obec původně i druhé jméno – Kartouzy. Kartuziáni žili v klášteře do roku 1782. V tomto roce byl klášter zrušen dekretem císaře Josefa II., mniši byli vypuzeni a klášterní majetek byl v dražbách rozprodán, vnitřní zařízení nešetrně rozebráno. Až do roku 1855 klášter pustl, neboť objekty byly využívány jako sýpky obilí, sklady bavlny a starých věcí, v některých lepších prostorách bydleli knížecí úředníci. V roce 1856 bylo rozhodnuto, že z bývalé kartuzie bude zřízena centrální věznice, ta nejtěžší pro tresty od 10 let do doživotí. Roku 1857 koupil erár budovu bývalého kláštera od hraběte Ferdinanda z Trautmannsdorfu a zřídil zde mužskou trestnici pro těžké provinilce. Mezi prvními trestanci převedenými do Kartouz byl i známý lotr Babinský.
Nápadný čedičový vrch (429 m) nedaleko Jičína byl osídlen již v pravěkých dobách, pozdější staré sídliště nahradil na přelomu 13. a 14. století hrad, který později patřil Vartemberkům, Jiřímu z Poděbrad a Trčkům z Lípy. Po Jindřichu Matyáši z Thurnu získal hrad Albrecht z Valdštejna. Ten daroval areál františkánům, ale záměr vybudovat zde konvent se již neuskutečnil. Za třicetileté války obléhali Veliš marně Švédové. Pevné sídlo nakonec poslední majitelé Šlikové zbořili na císařský rozkaz v roce 1678.
Zříceninu gotického skalního hradu ze 13. století získal Albrecht z Valdštejna jako konfiskát po Smiřických. Valdštejnové drželi objekt až do roku 1821.
Tento hrad získal Valdštejn v roce 1632 od Lobkoviců. Stačil zde však vybudovat pouze Sala terrenu. Po jeho smrti sem dorazila císařská armáda a objekt, neopatrností služebnictva hraběte Colloreda, vyhořel.
Zřícenina gotického hradu ze 14. století trůní na osamělém vrchu (642 m) poblíž Nové Paky. Pevnost založili Markvarticové a nazvali ji Goldenberg (Zlatá hora). K nejvýznamnějším majitelům patřili Trčkové z Lípy, po nich Smiřičtí - a po Bílé hoře Albrecht z Valdštejna. Za třicetileté války Kumburk zničili Švédové a v roce 1658 byl hrad na císařský rozkaz zbořen.
V roce 1626 koupil panství Albrecht z Valdštejna a jiný z Valdštejnů - Berthold Vilém začal v roce 1720 s přestavbou na barokní zámek podle plánů stavitele Santiniho.
Gotický hrad ze začátku 14. století je dominantou městské památkové zóny i celého Podkrkonoší. Nejvýznamnějším majitelem byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 - 1621), který vlastnil Pecku v letech 1604 - 21. Po Bílé hoře měl možnost uprchnout ze země, ale zůstal na Pecce - tady byl zatčen Valdštejnovým oddílem, eskortován do Prahy a zde na Staroměstském náměstí s ostatními českými pány popraven. V roce 1624 panství Pecka získal Albrecht z Valdštejna a hrad věnoval valdickému klášteru. Po jeho zrušení připadla Pecka náboženskému fondu.
Ve 14. století zde stávala ves Svojkov s poplužním dvorem Sychrovem. Po Bílé hoře získal majetek Albrecht z Valdštejna a v roce 1669 koupil panství Vincenc Lamotte z Frintroppu, který zde postavil patrový barokní zámek.
Zámek a panství v roce 1624 koupil Albrecht z Valdštejna. Po něm sem na dlouhé roky přišli páni Morzinové.
Malebný zámek na okraji skalní plošiny stojí na místě původního gotického hradu Skála, založeného kolem roku 1350 Hynkem z Valdštejna. Hrad byl v 16. století renesančně přestavěn. Po Bílo hoře byl objekt zkonfiskován pánům Smiřickým ze Smiřic a prodán Albrechtovi z Valdštejna.
Hrad na vysokém čedičovém ostrohu založili Ronovci někdy v polovině 13. století. V roce 1278 koupili hrad Bibrštejnové a v roce 1558 Redernové - ti objekt renesančně upravili a rozšířili o zámeckou část. Po Bílé hoře získal tuto pevnost Albrecht z Valdštejna, který si zvolil hrad za své titulární sídlo a také se po něm psal. Frýdlant sám se v krátkém období Valdštejnovy slávy výrazně neprojevil. Velmož se zde ukázal během své vlády jen čtyřikrát a to pouze na krátkou dobu. Ani svou budovatelskou a podnikatelskou vášeň tu neuplatnil; nic nového nepostavil a zámek nedal zpevnit žádnou další tak potřebnou fortifikací. Jen v Liberci založil dřevěnou soukenickou kolonii Nové město, dnešní Sokolovské náměstí, a v Raspenavě dal zvelebit železné hamry. Obojí mělo sloužit plynulému zásobování jeho dobře vybavených pluků. Na frýdlantském zámku ponechal dokonce redernského hejtmana Heinricha Griessela, který pak sloužil věrně i Matyáši z Gallasu až do chvíle, kdy se na zámku usadila švédská posádka (1639).
Po zavraždění Valdštejna v roce 1634 získal Frýdlant bývalý valdštejnský generál hrabě Gallas, který byl takto dobře odměněn za Valdštejnovu smrt. Matyáš Gallas (1584 -1647) byl především voják. Narodil se v Tridentu, jeho rodovým sídlem byl hrad Campo. Nejprve bojoval v lotrinských službách proti Savojsku, pak v barvách Katolické Ligy a v roce 1628 se dal do služeb císaři. Postupoval až k hodnosti generállajtnanta a v roce 1632 byl povýšen do hraběcího stavu. Když Valdštejn - vévoda frýdlantský, začal u císaře Ferdinanda ztrácet důvěru, byl Matyáš Gallas pověřen choulostivým úkolem - zakročit proti Albrechtovi, což se mu úspěšně v Chebu podařilo, že za své věrné služby dostal od císaře z Valdštejnovy pozůstalosti dům Kinských v Praze, panství Liberec a Frýdlant. Navíc byl jmenován vrchním velitelem císařské armády ve vysoké hodnosti maršálka a presidentem císařovy válečné rady. Matyášovo štěstí v bitvách bylo vrtkavé, neúspěch stíhal neúspěch a pro nemoc se prestižní funkce vzdal. Nakonec zemřel - ještě před koncem války (1647) - na kameny a podagru, a pohřben byl v rodném Tridentu. Za třicetileté války se ve Frýdlantu střídaly císařské i švédské posádky, které tu hospodařily po svém a hrad - jak se zdá - oloupily nakonec o vše, co mělo sebemenší cenu. Snad už tehdy přišel o převážnou část svého původního renesančního a snad ještě i gotického inventáře.
Gallasové se na Frýdlantu udrželi až do roku 1945. V současné době se na hradě nachází muzeum zaměřené na třicetiletou válku a osobnost Albrechta z Valdštejna. Můžeme zde vidět především vzácný portrét Albrechta z Valdštejna vévody frýdlantského, který vznikl v roce 1626 a namaloval ho pravděpodobně Kristián Kaulfersch.
V květnu se ve Frýdlantu každoročně pořádají Valdštejnské slavnosti.
V roce 1622 získal zdejší zkonfiskované panství Albrecht z Valdštejna, jehož potomci se tu udrželi až do roku 1945. Valdštejnové také zámek v letech 1697 až 1703 barokně přestavěli. V sousedství stojí kapucínský klášter ze 17. století s kostelem svatých Tří králů a s kaplí svaté Anny, v níž je Valdštejnská hrobka. Každý z turistů, vydávající se po stopách Albrechta z Valdštejna, tedy ukončí své putování na zámku v Mnichově Hradišti na Mladoboleslavsku. Přestože na tomto zámku slavný vojevůdce nikdy nepobýval, skončili zde jeho ostatky, uložené v kapli svaté Anny do hrobky (v levé zdi). Náhrobek z červeného mramoru s bronzovým reliéfem vévody (od sochaře Kolaczska), byl zde umístěn v roce 1934 jako připomínka třísetletého výročí Valdštejnovy smrti.
Neklidný život Albrechta z Valdštejna měl nepřímo pokračování i poté, co jej ukončila císařem objednaná vražda v Chebu. Tělo mrtvého generalissima a jeho dvou generálů bylo zprvu v tichosti pohřbeno v kostele kláštera minoritů ve Stříbře. Po dvou letech však byly pozůstatky převezeny do kostela v kartuziánském klášteře ve Valdicích u Jičína. Tady, vedle svého syna Albrechta-Karla, odpočíval Valdštejn v klidu až do roku 1785. Po zrušení kláštera, který se později stal známou trestnicí, se Valdštejnovy ostatky přesouvaly potřetí - tentokrát do hrobky v Mnichově Hradišti.
Ve 13. století zde v podhradí vodního hradu Lipý z původní slovanské osady vyrostlo město. V roce 1388 jsou zde pány Ronovci. V 15. století je hrad přestavěn na pohodlný zámek, nejprve na ranně gotický a později renesanční. V jeho sousedství byl v roce 1583 postaven renesanční letohrádek zvaný Červený dům. To už se však Berkové dělili o vládu nad městem i o zámek s Vartemberky. Po porážce českých stavů získal zdejší zkonfiskované panství Albrecht z Valdštejna. Jeho nedlouhá vláda přinesla městu v roce 1627 založení augustiniánského kláštera s latinskou školou, pozdějším gymnáziem. Po Valdštejnově zavraždění získali sňatkem s Valdštejnovou dcerou Marií-Elizabeth (1625 - 1662) město i s panstvím Kounicové, jimž Česká Lípa patřila až do zrušení poddanství v roce 1848.
Ranně gotický královský hrad získal roku 1622 Albrecht z Valdštejna a nechal přistavět trojboké bastiony i čtyřhranné bašty. V roce 1627 sem dal přemístit augustiniánský klášter z Bělé pod Bezdězem a o pět let později sem přivedl montserratské benediktiny a slíbil na úpatí vrchu postavit klášter. Jeho smrt v roce 1634 všechny plány zmařila. Až v roce 1662 byl hrad přeměněn na klášter a stal se významným poutním místem.
Tento strážný hrad patřil k nejstarším v zemi. Založili jej Markvartici před první polovinou 13. století při cestě do Žitavy. Hrad získali Berkové z Dubé a Jindřich Berka nechal hrad přestavět na renesanční zámek. K další přestavbě došlo na počátku 17. století za pánů z Donína. Po bitvě na Bílé hoře se stal dalším majitelem Albrecht z Valdštejna, který plánoval raně barokní přestavbu a dílem pověřil stavitele Sebregondiho. Po Valdštejnově vraždě v Chebu získává Lemberk v roce 1634 za své věrné služby císaři Valdštejnův první důstojník Jan Rudolf Breda z Nizozemí.
Knížectví Zaháňské (město Zaháň - německý název Sagan) získal v polovině února roku 1628 Valdštejn jako léno. Začal tak upevňovat své postavení v Pobaltí a přikročil zde k budování císařského loďstva.
Výstavba nového štípského kostela byla umožněna mecenášstvím paní Lukrécie Nekšové, majitelky lukovského panství, první manželky Albrechta z Valdštejna. Ten po smrti své ženy a v souladu s jejím přáním povolal mnichy kartuziány z Dolan a Olomouce a v roce 1620 zahájil stavbu kostela a kláštera. Vlivem třicetileté války byly stavby po čtyřech letech přerušeny a mniši odvlečeni do vězení v Olomouci.
Jeho pražská rezidence měla zastínit ostatní pražské paláce a dokonce měla přímo soutěžit s Pražským hradem, což se do jisté míry povedlo. Na svou dobu neobvyklý a velice rozsáhlý palác se stavěl sedm let. Hotov byl v roce 1629 a Albrecht z Valdštejna v něm pobýval od roku1630, kdy končila výzdoba paláce, do své smrti v roce 1634 pouze necelých 12 měsíců. Jeho druhá žena Izabela Kateřina z Harrachu, která svého muže přežila, získala část majetku do kterého patřil i Valdštejnský palác v Praze. V držení Valdštejnů byl až do konfiskace v roce 1945 a až do padesátých let tam pak žila hraběnka Marie, která zemřela ve věku 103 let. Právě ona má velkou zásluhu na tom, že zůstaly zachovány některé památky, jako například slavný Valdštejnův kůň, který zahynul v bitvě u Lützenu roku 1632. Ten je dnes hlavním exponátem chebského muzea.
Pak objekt několik desítek let chátral a většina pokusů o jeho opravy končila nešťastně. Poslední rekonstrukce Valdštejnského paláce trvala skoro 6 let (1996 - 2002). Ve třech etapách byl palác zrekonstruován tak, aby sloužil nejen potřebám Senátu, ale i veřejnosti. V srpnu 1999 se Senát stěhoval do prvních dokončovaných částí. Následovala rekonstrukce a obnova Jízdárny a hlavního paláce, z hlediska historie nejcennějšího. Celou rekonstrukci završila obnova Valdštejnské zahrady a jedinečné Sala terreny. Obnova Valdštejnského areálu získala jedno z nejprestižnějších evropských ocenění v oblasti péče o kulturní dědictví. Evropská organizace Europa Nostra ocenila rekonstrukci sídla Senátu v kategorii architektonické dědictví za komplexní přístup k restaurování a rekonstrukci paláce, respektující originální a autentické kvality jeho architektury a obdivuhodný akcent na urbanistické kvality souboru.
V době třicetileté války si město udržovalo svůj středověký ráz s množstvím věží a věžiček Správním uspořádáním zůstávalo Chebsko autonomním útvarem, který se svým charakterem stále podobal městskému státu vrcholného středověku. Šlechta v něm hrála zcela podřadnou roli. Poloha Chebu v nejdůležitějším místě českého západního pomezí zapříčinila, že oblast od prvních měsíců stavovského povstání po celých třicet let válečného běsnění nenalezla klid. Kolem Chebu se shromaždovaly armády obou stran, nepřetržitě tudy táhly jednotlivé oddíly i celá vojska, město i jeho okolí trpělo nájezdy žoldnéřů, nepřestávalo platit kontribuce a výpalné, živilo posádky a několikrát bylo obsazeno a pleněno. V roce 1631 byl Cheb dobyt Sasi, v roce 1632 jej obsadilo vojsko Albrechta z Valdštejna, 1647 sem vpadli Švédové.
Valdštejn a Cheb jsou dnes pojmy, které přinejmenším celá Evropa vyslovuje jedním dechem. Ikdyž je to především dílo pozdějších a zkreslených tradic a literárních fikcí (hlavně Schillerova dramatu Wallenstein a kostýmních Valdštejnských her z první třetiny 20. století), není toto spojení tak zcela nelogické a nehistorické. Rozvětvené styky obou stran dokládá řada originálních dokumentů vojenského, hospodářského i soukromého charakteru. Chebští museli brát Valdštejna na vědomí jako jednoho z nejvlivnějších mužů monarchie a on Cheb respektoval jako strategickou pevnost a bránu jeho armád do Německa.
Vůbec první zmínku o Chebu napsal sám Valdštejn: V květnu 1609 jsem uzavřel sňatek s jednou vdovou, ... - poznamenal si do svého horoskopu, který mu vypracoval astronom Kepler. Touto vdovou a jeho první manželkou byla Lukrécie Nekšovna z Landeka, z původně chebského patricijského rodu Nekšů, jehož jedna větev přesídlila na Moravu a tam zbohatla.
První doklad o přímém kontaktu Valdštejna s Chebem pochází z 18. dubna 1622. Valdštejn, tehdy pouze jeden z podřízených císařských velitelů, oznamuje podle záznamu v radním protokolu chebské městské radě, že má tato 3000 zlatých, které u ní skrze Gottfrieda Hertela deponoval císař, použít na nákup zbraní.
V roce 1628 se Valdštejn Chebským ohlásil znova; tentokrát pouze písemně nařídil převoz 12 vozů zbraní z Chebu do Prahy a hned je řádně zaplatil.
Do roku 1630 spadají další dva pobytu Valdštejna v Chebu. 28. května 1630 tu nocoval na cestě z léčení v Karlových Varech k armádě v Memmingenu. Doprovázel ho velkolepý průvod šesti knížat, sto padesáti šlechticů se sedmi sty koní a množstvím kočárů a povozů. Ubytoval se v domě Wolfa Adama Pachelbela. V Memmingenu zastihla Valdštejna zpráva o jeho sesazení na řezenském sněmu a tak jej po krátké době mohli Chebští spatřit znovu, již jako uraženého a zhrzeného bývalého vojevůdce. 30. října se vrátil trápen svou chorobou v nosítkách a dalšího dne pokračoval přes Planou a Prahu do Jičína. Po tomto průjezdu se kontakty Chebska s Valdštejnem téměř na dva roku přerušily.
13. prosince 1631 se saské vojsko zmocnilo Chebu a v létě 1632 opět vstoupil od osudu města Valdštejn. Povolán zpět do čela armády naverboval s obdivuhodnou rychlostí velké vojsko a v červnu se jeho generál Holk objevil před Chebem s deseti tisíci pěšáky a tisíci dragouny. Po krátkém bombardování se saská posádka vzdala, emigranti museli zpět emigrovat, vyhnaní jezuité se vrátili a Chebsko se opět stalo katolickým. 25. června 1632 vjel do Chebu sám Valdštejn a s ním jádro jeho armády. Uvítali jej všichni. Za pět dní vyrazil Valdštejn s celou armádou k Norimberku vstříc švédskému králi Gustavu Adolfovi.
V sychravém dni 24. února 1634 vjel vévoda frýdlantský popáté a naposled do bran Chebu, aby jej již živý neopustil. V nosítkách, těžce nemocný a zlomený, provázený několika oddíly jízdy. Nevítal jej žádný představitel města. Když se sesazený generalissimus podruhé ubytoval v měšťanském domě emigranta Alexandra Pachelbela (dnešní Muzeum) na náměstí, byl již jeho osud zpečetěn. Plukovník Buttler, který se se svým vojskem k Valdštejnovi připojil u Stříbra, se domluvil s velitelem chebské pevnosti Gordonem a dalšími důstojníky, že prchajícího vévodu zavraždí.
Gordon Valdštejna a jeho důstojníky Kristiana Illova, Adama Erdmanna Trčku, Viléma Kinského a rytmistra Neumanna pozval 25. února na chebský hrad k večeři. Valdštejn se vymluvil na nemoc, ostatní se však dostavili a s nimi plukovníci Buttler a Leslie, zasvěcení do spiknutí.
Většina zpráv se shoduje, že uprostřed večeře dal plukovník Leslie zvednout padací most a do hodovní síně vpadly dva oddíly spiklenců. Po krátkém zápase byli Illov, Trčka, Kinský a Neumann zabiti. Došlo k tomu kolem osmé hodiny večerní. Spiklenci se ubezpečili, že vraždění nevzbudilo ve městě pozornost a Buttler s oddílem dragounů, vedených rytmistrem Deverouxem, se vydal k příbytku nic netušícího vévody. Vraždy na hradě se odehrály v tzv. Gordonově domě vedle paláce. Tento dům při pozdějších přestavbách zmizel, ale archeologické výzkumy na počátku 20. století a v 70 letech jeho základy odkryly a zpřístupnily. Poslední dějství chebské exekuce se odehrálo v Pachelbelově domě, v němž bydlel toho času obchodník s vínem Kryštof Jindřich Hergesell. Vévoda nechal kolem domu rozestavit stráže, aby bránili hluku v okolí, štěkotu psů a kokrhání kohoutů. Jeho přecitlivělé nervy a nemocné tělo potřebovaly úplný klid. Ve vedlejším domě se ubytoval vévodův astrolog Seni, naproti osobní lékař Sache. Ráno 25. února 1634 napsal Valdštejn roztřesenou rukou svůj poslední dopis plukovníku chorvatské jízdy, aby se okamžitě dostavil k vévodovi. Mezi osmou a devátou hodinou večerní téhož dne vtrhli do vévodova obydlí Buttlerovi dragouni a irský rytmistr Walter Deveroux probodl generalissima partyzánou. Valdštejn přijal smrt podle jedněch zpráv mlčky, podle jiných prosil o milost. V každém případě však zemřel okamžitě a jeho mrtvola byla v bouřlivé mrazivé noci převezena na hrad a položena na nádvoří vedle těl jeho důstojníků.
Chebští měšťané neměli s událostmi oné noci nic společného a o tom, co se v jejich městě vlastně stalo, se dozvěděli až 36. února večer na hradě, kde mluvčí spiklenců pán ze Steinheimu oznámil purkmistrům a radě výsledek a smysl exekuce.
U příležitosti uplynutí 300 let od Valdštejnovy smrti v Chebu se zde od roku 1934 pořádají lidové Valdštejnské slavnosti na památku slavného vojevůdce.
Letos navíc v Chebu probíhá i celoroční projekt "Rok Albrechta z Valdštejna". V jeho rámci připravilo Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum Cheb pro své návštěvníky vlastní výstavní projekt s názvem Vzestup a pád "proradné šelmy", Albrecht z Valdštejna a Cheb. Jeho součástí je ve výstavním sále velký cyklus A. V. E. Valdštejn aneb Barokní sny Albrechta Václav Eusebia - obrazy ruského malíře, žijícího v Jičíně, Michaila Ščigola. V prostorách valdštejnské části muzejní expozice se představí výstava, věnovaná jednak historickým událostem kolem Valdštejnovy smrti, jednak reflexi jeho osobnosti tak, jak se v 19. a ve 20. století promítla v životě a kulturním koloritu města Chebu. Představeny zde jsou sbírkové předměty, které dosud ukrývaly depozitáře muzea. Vyvrcholení celého projektu čeká na návštěvníky (od 20. listopadu) ve Valdštejnské obrazárně