Smrt Albrechta z Valdštejna v Chebu

Albrecht z Valdštejna mohl být českým králem, ale byl zavražděn. Je ironií osudu, že Valdštejn, osvědčený mistr vojenské strategie a diplomatické zákulisní hry, chladný počtář a obratný intrikán, vždy přesně informovaný o každém kroku svých protivníků, vůbec netušil, že císař Ferdinand II. na tajném zasedání ve Vídni 15. ledna 1634 rozhodl zbavit ho velení. Císař vydal příkaz zatknout Valdštejna a novým generalissimem jmenovat vévodova generála Matyáše Gallase. Zatím je ale vévoda frýdlantský a zaháňský stále ještě generalissimem mnohatisícové císařské armády. Leží těžce nemocen v Plzni, kde jeho pluky zaujaly zimní stanoviště. Vévoda ví, že mu mnoho života nezbývá, a proto přemýšlí, jak uskutečnit svůj plán, jímž by dokončil své celoživotní dílo a nechal svou hlavu ověnčit královskou korunou. “Valdštejn českým králem? Jeho království by bylo ještě kratší než vláda Zimního krále." Tak nějak promluvil hrabě Gallas, když si uvědomil, že vévoda při své nemoci není schopen vést armádu proti císaři. Spolu s dalšími generály sice předstírají Valdštejnovi věrnost, ale tajně převádějí pluky na císařovu stranu a hledají muže, kteří by za vhodnou odměnu vévodu zavraždili. Došlo k tomu v Chebu v sobotu 25. února 1634 v nočních hodinách. I bez chebské vraždy mu však zbývalo jen několik týdnů života.

Ovlivnila pobělohorskou Evropu Valdštejnova záhadná nemoc?

Co ale bylo příčinou toho, že ztroskotaly plány, které měly změnit mapu Evropy a do nichž vkládala své naděje česká pobělohorská emigrace, vypovězená právě Ferdinandem? Proč vévoda odkládal provedení připravované akce? Proč přešlapoval na místě, sliboval císaři i jeho protestantským odpůrcům, až ztratil důvěru obou stran? Co vedlo Švédy k tomu, aby dali od vévody ruce pryč, ačkoliv mu před půl rokem nabízeli českou korunu? Jeho současníci o něm prohlašovali, že patřil mezi nejlstivější a nejúskočnější muže své doby. Byla to snad vleklá choroba, jež mu zejména na konci života bránila nejen v pohybu a ochromovala i jeho mysl natolik, že nebyl schopen střízlivě uvažovat a jednat? Příčinu Valdštejnova pádu lze spatřovat i v jeho přímo naivním chování ve chvíli, kdy bylo všechno v sázce, v jeho až neskutečné zálibě v horoskopech a v astrologii.

Na začátku byla syfilida

Není jistě bez zajímavostí, že všichni slavní i mocní, jak se o tom v následujícím vyprávění přesvědčíme, byli sužování nějakou chorobou. Valdštejnovi znemožňovaly chůzi bolesti v končetinách, které se zhoršovaly. Těsně před smrtí se před španělským jezuitou Quirogou vyjádřil, že kdyby se nebál pekla a ďáblů, vzal by ten nejhorší jed, aby se té hrozné bolesti zbavil. Soudobé prameny uváděly jako diagnózu dnu. Z archivu firmy Bayer se dozvídáme, že Valdštejn používal projímadla a léky s močopudnými účinky. Těmi se ale v té době léčilo všechno možné. Měl možnost využívat znalostí tehdejších nejlepších lékařů. O tom se však žádné důkazy nedochovaly. Správnou diagnózu přineslo až antropologické ohledání Valdštejnových ostatků profesorem dr. E. Vlčkem v roce 1975. Vévoda trpěl onemocněním míchy jako důsledku po neléčené syfilidě. Touto pohlavní chorobou trpěl od roku 1604 a v primárním stádiu ji neléčil. Dlouhodobé působení škodlivin zničilo obranyschopnost organismu. Postup choroby se vzhledem k současným poznatkům medicíny nedal zastavit a fyzickému zhroucení vévodovy osobnosti následovalo i zhroucení psychické. Nálezy na kostře souhlasí s historicky známými potížemi při chůzi, kdy musel být přenášen v nosítkách. Lze tím také vysvětlit postupné ochrnutí rukou v posledním roce života, kdy nebyl schopen ani podepisovat korespondenci. Valdštejnovu nerozhodnost a slabost - dříve vlastnosti u něho neznámé - je možné vysvětlit i jiným onemocněním: progresivní paralýzou. Pro tohle psychické onemocnění jsou příznačné paranoia a megalomanie. Jeho postoj k císaři Ferdinandovi byl typickým příkladem paranoie, zatímco příkladem megalomanie bylo chorobné sebepřeceňování, kdy se považoval za všemohoucího titána. A tak nebýt oné závažné duševní choroby, onoho mikrobu způsobujícího lues, nedošlo by v Čechách ke druhé konfiskaci, která svými důsledky byla horší než ta pobělohorská.

NEMOCI SLAVNÝCH A MOCNÝCH - Jaroslav Haidler (18. 08. 2003)