Pyrop – český granát |
Safír |
/pyrop z ř. pyropos – plamenný; granát z granum – zrno/ 5. stol. n. l Šperk s granáty (velmi pravděpodobně z Českého středohoří) v hrobě cizího velmože (dnes Moravské muzeum). Další pyropy byly ověřeny na pohřební výbavě franckého krále Childerika I. objevené v Tournais v Belgii. 10. a 11. stol. Z té doby měly pocházet bronzové rosety s českými granáty údajně nalezené r. 1900 v Třebenicích (nález se nedochoval, možná jde o omyl). 14. stol. (první polovina) Rytířský epos o Alexandru Velikém zmiňuje„karbunkul [tj. červený kámen], jenž svieti vniž plamen“ na helmě syrského
vévody Aretase (možná jde 1355 16. stol. Drahé kameny používány k léčitelství, přidávány do mastí apod. 1546 Georgius Agricola (vl. jm. Jiří Bauer) v knize „De Natura Fossilium“ zmiňuje naleziště na Litoměřicku (Třebenice,Želkovice ad.) týkající se kamene, který mladí nazývají granatus. 1603 Česká komora žádá Jiříka Údrckého z Údrce, majitele panství
třebívlického, aby tři granátové kameny, které vlastní, poslal císaři, jenž je 1609 Označení Granati Bohemici náleží Rudolfovu osobnímu lékaři Anselmu Boetiu de Bootovi, který je zmiňuje v díle „Gemmarum et Lapidum Historia“. 1627 Albrecht z Valdštejna posílá turnovského měšťana Tobiáše Suchánka, aby hledal granáty v Podkrkonoší. 1634 Pavel Stránský popisuje granáty v díle „Respublica Bohemiae“: „Karbunkuly planoucí jako jiskry, řečené též granáty, se nacházejí v jámách na polích blízko Podsedic a Třebívlic.“ 2. pol. 17. stol. 1673 Vzniká monstrance zdobená 192 českými granáty, dnes v loretánském pokladu. 1718 1770 Hrabě Hatzfeld zakládá v Podsedicích brusírnu. 1796 1887–1890 Vývoz granátových šperků z Turnovska do Polska a Ruska. |
/odrůda korundu, název
z ř. appheiros
modrý/ 15. stol. Prvními historicky doloženými zdejšími hledači safírů (i jiných
drahokamů a zlata) jsou Vlaši (po
nich je nazván Vlašský hřeben, z nějž
Safírový potok přitéká). Nejstarší
dochovanou zprávou je Vratislavská
vlašská kniha z první poloviny
15. stol. (hledači Antonio Medici
z Florencie a Johannus z Benátek). 16. stol. Za panování Rudolfa II. (1576–1612) se hledání drahokamů stává žádaným zaměstnáním a Jizerka nejznámějším nalezištěm severních Čech. Roku 1595 sem Rudolf II. posílá své hledače. 1609–1614
1627
1628 Tentýž zemský hejtman na
popud Albrechta z Valdštejna vydává
„lesmistru a k lovu určeným osobám“
přísný zákaz, že nikdo nesmí na
Jizerské louce „hledat, hrabat ani
zkoumat“. Valdštejn, ač střízlivého
úsudku, posílá svého služebníka
Waltera do Benátek, aby ověřil, jestli si Italové z vzácných českých kamenů
opravdu vytvářejí mozaiky na svých palácích. 1633 Knížecí komora vydává patent pro medico−chymika Izaiáše Eckharta,
aby prohlédl na panství frýdlantském všechny doly a aby v horách, na polích
a lukách pátral po všech kovech, mineráliích a drahokamech. 1786 Jaroslav Schaller v „Topografii Čech“ uvádí, že Jizera přivádí rovněž
zlato a drahé kameny jako onyxy, sardonyxy, safíry… 1789 Johan David Schöps v knize „Ve veliké tajnosti držená a nyní konečně
svobodně odhalená a vyzkoušená umění“ píše, že Jizerská louka není řádnou
loukou pokrytou drnem a trávou, nýbrž toliko loukou, na níž není k vidění nic
než písek, v němž se každodenně uskutečňuje přirozená proměna drahokamů…
a nacházejí se v této písčině nejvzácnější krásné modré safíry. 1913 Raspenavský profesor mineralogie Blumrich střízlivě podotýká, že Jizerská louka ukrývá ještě ohromné množství drahých kamenů, kdo ale věří, že při krátké návštěvě mu louka vydá veliké poklady, dočká se trpkého zklamání. Ještě koncem 19. století rýžují obyvatelé Jizerky z potoka drobné safírky a prodávají je turistům. Kam se poděly větší kameny, nikdo neví. Jeden z nich (devítikarátový v surovém stavu) je v Národním muzeu. |
http://www.vesmir.cz/soubory/2003_001.pdf. | |