Pyrop – český granát

Safír

/pyrop z ř. pyropos – plamenný; granát z granum – zrno/
Naleziště: České středohoří a Podkrkonoší.

5. stol. n. l

Šperk s granáty (velmi pravděpodobně z Českého středohoří) v hrobě cizího velmože (dnes Moravské muzeum). Další pyropy byly ověřeny na pohřební výbavě franckého krále Childerika I. objevené v Tournais v Belgii.

10. a 11. stol.

Z té doby měly pocházet bronzové rosety s českými granáty údajně nalezené r. 1900 v Třebenicích (nález se nedochoval, možná jde o omyl).

14. stol. (první polovina)

Rytířský epos o Alexandru Velikém zmiňuje„karbunkul [tj. červený kámen], jenž svieti vniž plamen“ na helmě syrského vévody Aretase (možná jde
o pyrop).

1355

V inventáři chrámového pokladu uváděn humerál (límec kněžského roucha) ze zlatých nití s perlami a granáty, věnovaný královnou Annou (nedochován). V době Karla IV. se české granáty příliš nepoužívaly, nebyly dost okázalé. Spíše pozdně gotický se zdá být honosný Eliščin pás, na němž však granáty hrají „druhé housle“.

16. stol.

Drahé kameny používány k léčitelství, přidávány do mastí apod.

1546

Georgius Agricola (vl. jm. Jiří Bauer) v knize „De Natura Fossilium“ zmiňuje naleziště na Litoměřicku (Třebenice,Želkovice ad.) týkající se kamene, který mladí nazývají granatus.

1603

Česká komora žádá Jiříka Údrckého z Údrce, majitele panství třebívlického, aby tři granátové kameny, které vlastní, poslal císaři, jenž je
slušně zaplatí.

1609

Označení Granati Bohemici náleží Rudolfovu osobnímu lékaři Anselmu Boetiu de Bootovi, který je zmiňuje v díle „Gemmarum et Lapidum Historia“.

1627

Albrecht z Valdštejna posílá turnovského měšťana Tobiáše Suchánka, aby hledal granáty v Podkrkonoší.

1634

Pavel Stránský popisuje granáty v díle „Respublica Bohemiae“: „Karbunkuly planoucí jako jiskry, řečené též granáty, se nacházejí v jámách na polích blízko Podsedic a Třebívlic.“

2. pol. 17. stol.

Český granát se uplatňuje v lidové kultuře, stává se součástí kroje.

1673

Vzniká monstrance zdobená 192 českými granáty, dnes v loretánském pokladu.

1718

Turnovský rod Čebišů začíná vyrábět skleněné imitace českých granátů.

1770

Hrabě Hatzfeld zakládá v Podsedicích brusírnu.

1796

Brusírnu ve Světlé n. Sáz. zakládá Filip hrabě Kolowrat−Krakovský, nejvyšší purkrabí českého království, a získává od Marie Terezie privilegium brousit české granáty

1887–1890

Vývoz granátových šperků z Turnovska do Polska a Ruska.

/odrůda korundu, název z ř. appheiros modrý/

Naleziště: osada Jizerka na Malé Jizerské louce v Jizerských horách, Safírový potok.

15. stol.

Prvními historicky doloženými zdejšími hledači safírů (i jiných drahokamů a zlata) jsou Vlaši (po nich je nazván Vlašský hřeben, z nějž Safírový potok přitéká). Nejstarší dochovanou zprávou je Vratislavská vlašská kniha z první poloviny 15. stol. (hledači Antonio Medici z Florencie a Johannus z Benátek).

16. stol.

Za panování Rudolfa II. (1576–1612) se hledání drahokamů stává žádaným zaměstnáním a Jizerka nejznámějším nalezištěm severních Čech. Roku 1595 sem Rudolf II. posílá své hledače.

1609–1614


Frýdlantskému panství, pod něž Jizerka spadá, vládne místo nezletilého syna Kateřina z Rederu a v té době i ona hledá drahokamy na Jizerce.

1627


Zemský hejtman Gerhard z Taxisu uděluje měšťanu turnovskému Tobiáši Suchánkovi povolení sbírat na horách Frýdlantských a na Jizerské louce safíry a všem nařizuje, aby mu umožnili kopat a dolovat.

1628

Tentýž zemský hejtman na popud Albrechta z Valdštejna vydává „lesmistru a k lovu určeným osobám“ přísný zákaz, že nikdo nesmí na Jizerské louce „hledat, hrabat ani zkoumat“. Valdštejn, ač střízlivého úsudku, posílá svého služebníka Waltera do Benátek, aby ověřil, jestli si Italové z vzácných českých kamenů opravdu vytvářejí mozaiky na svých palácích.

1633

Knížecí komora vydává patent pro medico−chymika Izaiáše Eckharta, aby prohlédl na panství frýdlantském všechny doly a aby v horách, na polích a lukách pátral po všech kovech, mineráliích a drahokamech.

1786

Jaroslav Schaller v „Topografii Čech“ uvádí, že Jizera přivádí rovněž zlato a drahé kameny jako onyxy, sardonyxy, safíry…

1789

Johan David Schöps v knize „Ve veliké tajnosti držená a nyní konečně svobodně odhalená a vyzkoušená umění“ píše, že Jizerská louka není řádnou loukou pokrytou drnem a trávou, nýbrž toliko loukou, na níž není k vidění nic než písek, v němž se každodenně uskutečňuje přirozená proměna drahokamů… a nacházejí se v této písčině nejvzácnější krásné modré safíry.

1913

Raspenavský profesor mineralogie Blumrich střízlivě podotýká, že Jizerská louka ukrývá ještě ohromné množství drahých kamenů, kdo ale věří, že při krátké návštěvě mu louka vydá veliké poklady, dočká se trpkého zklamání. Ještě koncem 19. století rýžují obyvatelé Jizerky z potoka drobné safírky a prodávají je turistům. Kam se poděly větší kameny, nikdo neví. Jeden z nich (devítikarátový v surovém stavu) je v Národním muzeu.

  http://www.vesmir.cz/soubory/2003_001.pdf.